Vzpomínky

3. července 2007 v 23:09 | sunny |  #Povídky#
Tohle je moje asi nejhezčí povídka, kterou jsem napsala.. Teda alespoň podle mě.. Proto ji sem uveřejňuji.. Díky ní jsem i vyhrála diplom, který uveřejňuji níž.. x)) //Ještě je to psané pod přezdívkou Vikushka.. x))//
--------------------------------------------------------------------------------------
Držím v ruce památník, dívám se na krásný obrázek z věnováním. Je od něj. Na obrázku je černá růže, moje nejoblíbenější květina. On to věděl, že černé růže miluji, věděl, že ho miluji. Věděl, že bez něj nebudu moct žít, přesto mi to udělal. Zmizel z mých očí, ale ne z mého srdce a z myšlenek. Zmizel, už ho nikdy neuvidím. Neuslyším jeho smích, ani jeho hlas, ale já si ho navždy budu pamatovat v mém srdci. Tam bude navždy žít. Navěky spolu, tag jako jsme to chtěli. Milovala jsem ho z celého srdce a stále budu. Navěky. Chci jen jeho.
Vím, že už se nikdy nevrátí, ale já ho přesto volám, křičím a přitom zoufale koukám na naši společnou fotku a v ruce držím ten památník - "Proč jsi mi to udělal?! Proč jsi to udělal?! Proč?" Vždyť věděl, že bez něj zemřu také. Smutkem. Začínám potichu plakat. Slzy mi stékají po tváři a já i přes ně koukám na tu fotku.
Je půlnoc. Nechápu proč jsem sem vůbec šla. Trvalo dlouho, než jsem vůbec našla odvahu zajít na jeho hrob. Všechno se mi vrací před očima.
Nebe je zatažené, začíná pršet. Připadá mi to, jako by i nebe plakalo nad naší zmařenou láskou.
Sedím před jeho hrobem a dívám se na jeho fotografii na náhrobku. On byl krásný, je krásný a navždy bude krásný. Pro mě jo. Měl krásné hnědé oči, do kterých bych se vydržela koukat věčně. Vždy když jsem vedle něho usínala, koukala jsem mu do jeho nádherných hnědých očích, ve kterých jsem vždy viděla jeho lásku ke mně. Miloval mě stejně jako já milovala jeho. Na fotce, kterou má na náhrobku je vyfocen z motorkou. Miloval motorky, ale jen jedinou osobu miloval víc než motorky… mně.. jednou mi to řekl.. tu větu si budu navždy pamatovat. I to jak se potom krásně zasmál a políbil mě. Taky se nedá zapomenout na jeho úsměv. Byl krásný, milý a upřímný, stejně jako on.
Začíná bouřka a kapky deště dopadají na mou tvář. "Když prší pláče každý!" to říkal on. Když jsme spolu chodili mezi kapkami deště a snažili se před nimi utéct.
Hlubokou černou noc ozářil blesk a v tu chvíli mě napadá myšlenka. Divím se, že mě to nenapadlo okamžitě. Vždyť je to tag jednoduché. Asi mě to nenapadlo proto, že jsem byla zaslepena bolestí a na nic jiného jsem nedokázala myslet. Mám na něj tolik vzpomínek. Znali jsme se hodně dlouho a taky to co jsme společně prožili na to nikdy nezapomenu. Znali jsme se tag dlouho, že bych nedokázala přežít takovou ztrátu člověka, kterého miluji. Půjdu za ním. Za jediným člověkem, kterému na mě záleželo. Ano, to udělám. Teď hned. Nemá cenu dál se trápit, když můžeme být spolu. Naposledy se podívám na jeho hrob. Vyndám z kabelky černou růži a položím ji na hrob. Z kabelky vytáhnu žiletky. Přesně ty, které jsem kdysi koupila, ale to už bylo dávno. Stále jsem je z kabelky nevytáhla a oni tam pořád byli. Říznu do zápěstí. Není to poprvé. Nechám moji krev, aby pomalu stekla na květinu.. krev stéká stejně jako mé slzy. Slzy smutku i radosti.. smutku ze ztráty milované osůbky.. a radosti z brzkého setkání. Pokládám květinu na jeho hrob. Později doufám na náš. Pohřbí nás spolu - všichni nás znali. Když se to stalo, všichni mi přáli upřímnou soustrast. Říkali, že ví jak mi je. Že to chápou … že to přebolí. Nic nevěděli! Nemohli vědět jak mi je! Nemohli! Nepřebolelo to.. neodeznělo to.. stejně jsem to věděla. Navždy mu zůstanu věrná. Navěky. Tag jako jsme si říkali, že se milujeme navždy, tag mu já zůstanu navždy věrná a proto zůstanu s ním. Nikdo není jako on a proto nemá smysl žít. Miluji jen jeho i kdyby byl ještě jeden takový člověk na tomhle světě! Jdu za ním, nemá smysl bez něj dál žít! Pro mě už ne!
Chci zemřít, nic si v tuto chvíli nepřeji víc, než moji smrt. Nic jsem si v životě nepřála víc. Polovina mého srdce stejně zemřela v ten okamih, kdy zemřel on. Říznu znovu a znovu.. z mého zápěstí už teče proudem krev.. umírám a můj poslední pohled je na jeho fotografii. Umírám úplně sama, uprostřed noci, za bouřky a na hřbitově.. odcházím, tváří padám rovnou na hrob.
Upouštím památník spolu z naší společnou fotkou. Padají a já nevím kam.. padají do neznáma.. Na tváři mám šťastný úsměv, vím, že už se s ním brzy setkám. Že teď už spolu zůstaneme navždy, tag jako jsme si to vždycky říkali. Už nás doopravdy nemůže nikdo rozdělit. Stojí mi to za to, mám důvod zemřít.. Velký důvod. Už se na něj moc těším, hrozně moc.. Přesto, že už skoro nemohu mluvit, s námahou zašeptám má poslední slova: "Lásko, už jdu…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama